Jan Hora
Předně je třeba říct, že je možné podat komentář nikoli ke škole jako k celku, ale pouze k výsledkům ateliérové výuky. A to ještě k jednomu semestru. To trochu zamrzí, neboť návštěvník se ocitá uprostřed záplavy bytových staveb a nedostává se mu mnohosti jiných zadání. To je, jak jsem se dozvěděl, z velké části určeno studijním plánem.
Tohle dilema striktnosti toho, co se má student naučit, sám řeším a nedokážu k němu zaujmout jasný postoj. Vede k tomu, že studenti sice ovládnou lépe řemeslo, ale zároveň vede k jisté nivelizaci výsledků. Z toho pak už z principu vyčnívají ateliéry, které se svým zadáním vymykají.
Tím směřuji k otázce, jaké schopnosti má mít dnes absolvent školy architektury. Má umět vše, má být univerzálním architektem, který ovládá co nejširší škálu dovedností, nebo má mít student možnost si v rámci studia vyšlapat vlastní cestu a vyhnout se klidně i jistým univerzálním schopnostem a naopak prohloubit ty specifické? Otázka nepředjímá kvalitativní hodnocení. Umím si představit, že oba přístupy jsou smysluplné a z výsledků mám dojem, že FA ČVUT směřuje k tomu prvnímu.
Mezi záplavou bytových staveb vyčnívá oceněný atelier, který jako jeden z mála dává přesvědčivý obraz toho, jak si představit útočiště člověka. Dispozice zde není rozkrájený tvar generovaný nějakou vnější silou, životní prostor pro člověka není tím, co zbylo, ale je naopak tou hlavní generativní silou. Díky tomu se práce vyhýbají současným developerským klišé – neřeší stav, ve kterém se nacházíme, ale kam bychom chtěli směřovat. Z čehož si beru poučení i sám pro sebe.
Trochu mi globálně chybělo hlubší zamyšlení nad urbánním detailem. Ale není možné v rámci jednoho semestru řešit celý dům a k tomu i všechny návaznosti.
Velmi příjemná byla možnost nahlédnou do ateliérů ZAN, které mají krásné výstupy. Zde bych vyzdvihl ateliér Balejová, Mrázová. Dobře definované zadání, které vyvrcholilo návrhy skvělé architektury.
Je třeba ocenit činnost spolku SPA. Bylo by skvělé, i když si uvědomuji, že prostorově ne úplně možné, mít v rámci Dušana možnost hodnotit oba semestry. Nebo uspořádat Dušana dvakrát do roka třeba se stejnou porotou a závěr shrnout klidně najednou, což by dokázalo přinést širší obraz o ateliérových výstupech.
Alžběta P. Brůhová
Vážená a milá FA ČVUT,
děkuji za možnost být součástí poroty letošního ročníku ceny Olověného Dušana. Této úlohy jsem se snažila zhostit, co nejzodpovědněji jsem v tuto chvíli schopna. Zprvu bych chtěla říct, že zpětná vazba na architektonické projekty je do velké míry subjektivní disciplína, a tedy vždy velmi záleží na jednotlivcích uvnitř poroty i na dynamice mezi nimi. Na vnitřních preferencích a motivacích každého a každé z nás. Já osobně se samotným konceptem soutěžení a vítězení dlouhodobě vnitřně polemizuju. Vnímám, že to může být skvělý impuls pro roztočení energie, ale zároveň – pokud se vymkne zdravé míře, kterou máme každý a každá dost možná nastavenou jinde – může přerůst i v nezdravé, vyčleňující prostředí. Při procházení jednotlivých ateliérů jsem si uvědomovala, jaké množství aspektů nejsou schopné pojmout nástroje, které používáme ke komunikaci výstupů architektonické činnosti. Mohu se pouze domnívat, v jaké atmosféře projekty vznikají, jak kvalitní a respektující mezilidské vazby se při procesu tvorby projektů formují, jak moc se studující i vyučující posouvají ve vlastní cestě životem tím směrem, který sami považují za hodnotný nebo ho budou za hodnotný považovat za deset, padesát let.
Z těch dvou dní si nesu pocit krásně stráveného času, byla pro mě radost procházet si takovou pestrou škálu přístupů a architektonických odpovědí s vnímavými spoluporotci*kyněmi a s úžasným zázemím, které nám vytvořili členové a členky SPA. Bez těch by ostatně žádný Dušan nebyl a připadá mi důležité na tomto místě zmínit spoustu neviditelné práce, kterou pro školu dělají oni a další lidé. Není to samozřejmost žít ve společnosti, která umožňuje rozvíjení tvorby takovým způsobem. Dále bych chtěla zmínit některé ze střípků, které mi z procházení školou utkvěly v paměti a nepromítly se do nominací. Cením si hledání nových přístupů a toho, co považujeme za architekturu. Například projektů, které drží prst na tepu současného technologického výzkumu a hledají relevantní možnosti aplikace strojového učení neuronových sítí a používání velkých personalizovaných datasetů v architektuře (jmenovitě ateliér Flow). Cením krásné řemeslné výstupy obrazů a modelů v ateliérech ZAN, za všechny bych jmenovala holubníky v ateliéru Balejová-Bártová-Mrázová, které mě naprosto okouzlily. Stejně tak smekám před dotaženou, výtvarně skvěle zvládnutou výstavou některých ateliérů, které mě jasně provedly zadáním a výstupy, aniž bych vše musela lovit a zpětně se jich dlouze dopátrávat (anebo záměrně ne a nedaly nám to zadarmo – mrk směrem k ateliéru Zmek-Krýzl-Novotný). Jako příznivkyně politicky angažované architektury, pop-up přístupů a konstruktivní kritiky statu quo bych si dovedla představit ještě širší spektrum přístupů k architektuře jako k oboru, který využívá celou řadu dalších referencí a nástrojů pro tvorbu i komunikaci. Ta, cítím, by se měla odehrávat v mezioborovém prostoru. Těším se v budoucnu na projekty, které budou více zaměřené na inter- a transdisciplinární spolupráci – ať už „on da floor“ např. mezi různými druhy architektur, „in da house“ na mezifakultní úrovni s FIT nebo na spolupráci s dalšími fakultami ČVUT či mimo něj. Je to ohromný potenciál pro další posouvání hranic našeho oboru.
Z mého vnějšího rychlopohledu se mi zdá, že v jistém nesouladu s naplněním tohoto potenciálu je členění studia na „ATBS, ATOS, ATZBP, ATSS, ATU, ATVZ, ATRN, ATV“ a tak dále. V těchto zkratkách totiž fakulta říká, jak definuje architekturu. Možná že by stálo za to zvýšit podíl volitelného zadání, což by podporovalo studující k hledání nových architektonických typologií a jejich uplatnění v praxi. Dále mě překvapilo, jak málo spoluautorských projektů jsem viděla. Bylo by podle mého názoru skvělé, kdyby fakulta uměla více posílit aspekt spolupráce v ateliérové tvorbě. Opakovaně se mi potvrzuje, že dobře zvládnuté umění spolupráce a vzájemné komunikace přináší o tolik víc kvality, hodnoty a radosti, než když člověk pracuje pouze sám.
Jako poslední téma, kterému bych se chtěla v této reflexi věnovat, je duševní zdraví při studiu. Téma, které je s prací na ateliérových projektech velmi spojené a poslední dobou čím dál více rezonuje. Příběhy studujících i absolventů*ek z různých českých fakult, které jsme posbíraly v instagramové anketě Architektek, jsou alarmující. Vážím si toho, že děkan FA ČVUT a jeho širší tým přišli na námi pořádanou diskusi, jejímž cílem bylo nasvítit téma duševního zdraví v architektuře z různých úhlů pohledu. V některých ateliérech, kde bylo zjevné nadprůměrné množství strávených hodin na projektech, jsem si udělala při procházení miniprůzkum. V jednom dotazovaný student strávil se svým projektem odhadem 546 hodin (průměrně 6 hodin denně, 7 dní v týdnu, 13 týdnů). Ateliérové práce zde byly velmi vyrovnané, takže ostatní studující – předpokládám – nebyli výrazně mimo tato čísla. Sama sebe se ptám na otázku, co tímto vysílá student/vedení ateliéru/fakulta/architektonický obor do světa? Jakou normu tím společně nastavujeme? Pravda, úroveň prací byla fantastická, ale je toto skutečně ta nejlepší architektura, které jsme jako společnost schopní? Domnívám se, že takové nasazení téměř vylučuje práci při studiu, čímž se ateliér může stát velmi exkluzivním pouze pro privilegovanou část studujících, která se nemusí při studiu živit. Pokud k tomu mají studující zvládat ještě ostatní náročné předměty, musí mít buď mimořádně vysokou schopnost sebeorganizace, zdravé pracovní návyky a vysokou resilienci (pro něž má taky každý člověk jiné předpoklady a podmínky), nebo to je časovaná bomba, na jejímž konci čekají zdravotní problémy fyzického či psychického rázu. Také si kladu otázku, co se stane, když člověk zúží svůj život pouze na architekturu. S architekturou se budí a usíná, okruh přátel je ryze architektonický, všechno je architektura. Na jednu stranu úchvatná jízda, na druhou stranu risk ze stavění života na jedné noze, která se může podlomit. A také riziko neschopnosti nahlédnout za hranice oboru a vidět, že některé oborové normy už třeba nejsou pro velkou část lidí nastavené zdravě a udržitelně.
Abych nekončila smutnou notou, protože to rozhodně neodpovídá mému celkovému dojmu z dvoudenní návštěvy školy, chci na závěr poblahopřát k projektům a poděkovat všem studujícím, že jste vystavili*y svou tvůrčí práci (i tu neateliérovou) k nahlížení pro zvídavé kolemjdoucí. Blahopřeji též jednotlivým ateliérovým vedením a děkuji že jste nás nechali nahlédnout „pod pokličku“ svých výukových přístupů. A úplně na závěr děkuju studentce, která v pátek 20. 1. 2023 odpoledne zahrála do prázdného atria Rachmaninovo preludium cis moll a můj svět se na chvíli zastavil. Přeju jí, ať si tu svou druhou, klavírní nohu v životě hýčká a jestli bude chtít, ať objevuje způsoby, jak ji občas prolnout s tou architektonickou.
Štefan Polakovič
Bol to masaker !!! Ustáť dva dni na nohách, sústrediť sa na pozerané, triediť si to, na nič nezabudnúť ( z toho som mal asi najvačší stres ) a v závere vybrať z ix stovák slušnej produkcie to, čo sme si ako porota najprv pracne vyselektovali, potom prediskutovali a nakoniec rozhodli o práci, ktorá spĺňa všetky atribúty víťazného návrhu - je dostatočne aktuálna, logoidná, nasmerovaná dopredu a nesúca so sebou istý prvok prekvapenia, jedinečnosti a inovatívnosti.
Ale po rade. Keď ma pred par mesiacmi kontaktovali organizátori Oloveného Dušana 2023, či by som sa nepridal do poroty, súhlasil som hneď. Zvedavý, do Prahy vždy pripravený ísť, som si spomenul na mojho ( gutgut ) partnera Lukáša Kordíika, ktorý bol účastný poroty pred pár rokmi. Upozorňoval ma na istú dávku odvahy a nadhľad, ktorý je k podobnej účasti potrebný. Ja však, ako obyčajne, som vedel o tom svoje: Ako som sa mylil.
Do zasneženej Prahy sme sa dostali s ľudmi z nášho ateliéru autom z kutnohorskej obhliadky sajty vyzvanej súťaže. Praha je vždy v našom pracovnom vypatí odmena, výlet, zastavenie sa, pobudnutie na mieste, kde tomu ešte trochu rozumieme a krátke bytie s ľuďmi, ktorých aspoň trochu poznáme - z bývalých pracovných spojení, z referencií, z počutia.
Vaša fakulta je krásne miesto. Stále nový dom, pod poriadkom usporiadania okolo dvoch átrií, čitateľný, čistý, demonštratívny, jasná správa smerom k architektom - tu som, pre Vás, pre všetkých.
Tak to aj bolo. 2 dni sme sa z nej nepohli. Vždy trochu iný dom. Neustále zaliepaný aktuálnou informáciou o tom, čo a ako sa má ku komu dostať. Nános dennodenného fungovania, možno autorom nepredpokladaný v takej miere, robí školu miestom pre život, poľudšťuje, dopĺňa, naviguje.
Mal som šťastie. Výborný organizačný team v spojenií s absolventami - členmi poroty - mi situáciu v organizačnej a časovej náročnosti aspoň trochu uľahčil.
Prešli sme si to všetko - aj hodnotené aj tie nie ( klobúk dole pred úrovňou prvých, začiatocníckych ročníkov - ZANkárov a ich pedagógov ). V strachu, aby nám nič neušlo sme si robili spoločné rešerše, upozorňovali sa navzájom o videnom, čo nás zaujalo, vracali sme sa spať a opať posúvali dopredu. V prvý večer sme si spravili v bare entekáčky ( NTK ) medzizáver.
Sobota slúžila potom na dopozretie si nejasného, pomenovanie a vyzdvihnutie jasného a ich vydiskutovanie si.
Dohoda netrvala dlho. Nami ocenené ateliéry vytŕčali z inak veľmi ( v ploche ) vyrovnanej produkcie. Najlepšie práce boli potom akýmsi vyvrcholením ich výnimočnosti. Poďme si ich pozrieť !!!
Martina Forejtová
Kvalita prezentace jednotlivých ateliérů je velmi různá, oceňuji ateliéry, kde je na prezentaci kladen důraz, neboť smyslem je naučit studenty svoji práci také dobře představit. Dobrý návrh, který není dobře odprezentován se může v mnoha ostatních snadno ztratit. Např. v ateliéru Seho-Poláček jsem ocenila jednotný výstup celého ateliéru vč. velmi kvalitně graficky zpracovaných plakátů – poutačů k jednotlivým návrhům. Student se tak musel zamyslet nejen nad obsahem a samotným návrhem své práce, ale také nad atraktivní a výstižnou prezentací.
Jaká témata by měly ateliéry přinášet? Oceňuji existenci ateliéru Winyho Maase, jako příležitost vyzkoušet si něco zcela jiného než tradiční ateliér a možnost nahlédnout na pole výzkumu a vizí. Ateliér Štěpána Valoucha jako jeden z mála, ne-li jediný, vznesl jednu ze společensky závažných otázek dnešní doby: Co s mnoha logistickým halami, které jsou monofunkční, zároveň zabírají půdu, vytvářejí bariéry v krajině a obtěžují prostor silným automobilovým provozem, emisemi a hlukem? A zpětně společnosti žádné kvality nepřinášejí. Takováto témata by měla být v ateliérech častěji zadávána nebo uvažována, aby se student nesoustředil pouze na to naučit se dobře vyřešit standardní úlohy, ale aby se studenti uměli zamýšlet i nad tématy, která přicházejí nově a přicházet budou.
Pražská FA má velkou výhodu, že zde studují urbanisti, architekti i krajináři pod jednou střechou. Považuji za zásadní, aby se studenti těchto oborů naučili vzájemně spolupracovat a do praxe šli vybaveni znalostí, čím je který obor specifický a čím přispěje k výsledné kvalitě návrhu. Pro tvorbu krajiny ať už městské nebo extravilánové je zásadní mezioborová spolupráce; přišlo by mi tedy výborné, pokud by se na řešení vnitrobloku bytovky podílel krajinář a naopak v krajinářském ateliéru velkého měřítka, které zahrnuje i celý katastr řešil jednotlivá sídla urbanista a architekt. Tuto příležitost spolupráce vidím u většiny nominovaných ateliérů. Obzvlášť v dnešní době výzev typu klimatické změny, snižování biodiverzity, sucho atd. je spolupráce napříč obory zásadní. Jen málo architektonických ateliérů se těchto témat dotýká. Ideální by byl přímo urbanisticko – krajinářský ateliér, který by tuto spolupráci dokázal pokrýt komplexně od začátku procesu navrhování a ne jen aditivně. Protože ve výsledku je dobrá spolupráce a komunikace přínosem pro celou společnost.
Důležitým tématem je také kvalita života, zejména v sídlech. V některých ateliérech, např. v ateliéru Dalibora Hlaváčka je čitelná snaha vybízet studenty k zamyšlení nad tématy home-office, podpora místních komunit, a to jak formou uspořádání prostoru, tak již samotnou nabídkou aktivit. Tématem je určitě využití dešťové vody, které by se nemělo omezit pouze na zakreslení modré šipky.
U krajinářských ateliérů vnímám nutnost lepší prezentace projektů ve smyslu srozumitelnosti návrhu. Pro mnoho kolegů architektů jsou úpravy v krajině ne příliš srozumitelné, jsou často bohužel vnímány spíše jako biotechnická opatření, která se v jednotlivých projektech opakují bez přesvědčivějšího hledání vlastní identity krajiny, její architektury a řešení typických pro konkrétní místo. Na druhou stranu otevírají důležitá celospolečenská témata rekultivací a celkové obnovy krajiny z intenzivně vytěžované krajiny ke krajině udržitelné.
Velmi osvěžující byla návštěva ateliérů ZAN včetně krajinářských s důrazem na výtvarnou a řemeslnou kvalitu a čitelnou prezentaci.
Velký dík patří také organizátorům, kteří nám připravili skvělé zázemí a byli velmi nápomocní.
Tomáš Kosnar
Mezi porotci jsem byl jediný, kdo na fakultě studoval. Navíc jsem jako student několikrát Dušana pořádal a s porotami školu několikrát obešel. Jako jediný jsem tušil, do čeho jdeme.
Diplom jsem dokončoval v čerstvě obydlené nové budově, kde ještě nikdo nevěděl, kdo kde sedí. Od té doby jsem na škole v zásadě nebyl. Je to nějakých 12 let.
Čeho jsem si všiml:
1. Když vstoupíte do budovy, na první pohled vás zaujme plejáda úředních cedulí vyjetých z Wordu na A4, kterými je prostor - zejména kolem vchodu - zamořen. Vizuální kvality prostředí mají fatální vliv na náš život. O tom je architektura. Učit architekturu a mít kolem vrátnice takovýhle vizuální smog je skutečně paradoxní. Normální je najmout grafika a mít funkční informační systém. A fakulta to kdysi skutečně udělala - Tomáš Machek a jeho Side2 fakultě informační systém navrhli a vymysleli. Škoda, že ho fakulta důsledně nepoužívá. Zvláště dojemná je pak cedule varující před opírání se o zábradlí u turniketů. To zábradlí bylo blbě připevněné už před dvanácti lety. Zajímavé, že se to za dvanáct let nepovedlo vyřešit.
2. Obdobně bych okomentoval Archicafe. Celý interiérový design skončil svítidly a židlemi, vybranými při realizaci budovy. Libovolný Starbucks je ve srovnání s Archicafe jako když přejedete z Vinohrad někam na sídliště v Mukačevu. Možná to souvisí s tím, že se interiéry na FA v zásadě neučí.
3. S tím souvisí další bod, na který upozornila kolegyně Martina Forejtová - architekti navrhují zelené dvory bez zahradních architektů a zahradní architekti objekty v krajině bez architektů. Já vím, že to takhle většinou vypadá v praxi, ale nebylo by lepší soustředit se na to, jak by to mělo fungovat správně?
4. V ateliérech zahradní a krajinářské architektury a o hodně i v ateliérech zaměřených na rekonstrukce jsme měli zásadní problém pochopit, co studenti vlastně navrhli a odlišit to od stávajícího stavu. Jediná studentka zahradní architektury byla schopna ve výkresech barevně rozlišit, co vlastně udělala a co je nezměněno. Taky to pak byl jediný projekt, o kterém se rozhořela debata. U rekonstrukcí bychom očekávali jednoznačné vyjádření, co je původní stav, co se bourá a co se staví.
5. Když má Design svou porotu Olověného Dušana, proč ji nemá krajinářská architektura? Jako 4 čistokrevní architekti/tky jsme se velmi ostýchali krajinářské projekty hodnotit. Prostě to není náš obor.
6. Hodně projektů řešilo bytové stavby. Proti době mého studia pozitivně kvituji, že druháci nedělají jako první projekt to nejtěžší ze všeho a mor české krajiny - rodinný dům. Je škoda, že hodně ateliérů učí studenty to, co dnes průměrný developer požaduje - oholené minimální byty tak, aby měl ve své kategorii relativně nejmenší m2 a v sreality.cz v řazení od nejnižší ceny tak vypadl ve vyhledávači na prvním místě. Žádné skladovací prostor, banální dispozice. Velký respekt a čest atelieru Michala Kuzemenského a Petry Kunarové, kteří jdou zásadně proti tomu a hledají, jak udělat byty krásné, dobře obyvatelné, zajímavé. A přitom mimoděk dokazují, že stačí pár m2 navíc a byty se dají posunout do úplně jiné roviny. Není to taková utopie, jak se může zdát. Fakulta by mohla být místem většího nadhledu. Víc snít. Víc myslet do budoucna a trochu bojovat za ideály. Na to, nechat se zdeptat investory budou mít absolventi celý život.
7. Bylo zajímavé jak každý z porotců měl své “outsidery”. Ateliery nebo projekty, co ho oslovili a ostatní ne. Za mě a Honzu Horu to byl myslím atelier Vojty Sosny a Karla Filsaka. Stvořil moc hezký tvrdý šrámkovský domy do Plzně. Městský s loubím. Měli svý mouchy a trochu depresivní prezentaci. Ale myslím, že to bylo moc hezký. S Alžbětou Brůhovou jsme zas takhle hýčkali atelier FLOW Miloše Floriana.
8. Současná architektura čelí řadě otázek a témat, se kterými se bude muset společnost skrze architekturu nevyhnutelně vypořádat. Pražská FA má v Čechách jedinečnou pozici. Je obrovská. Zhruba 40 různých ateliérů. Ideální podmínky pro bohatou škálu různých přístupů. Přesto se velká část atelieru věnuje veskrze banálním tématům a je v zásadě zaměnitelná / nahraditelná. Na skutečné dobrodružství poznání vyrazí málokdo.
3D tisk? Nikdo.
Dřevostavby? Nikdo.
Parametrické modelování? Viděli jsme dva projekty.
AI a virtuální realita? Díky bohu za drobné náznaky v atelier Miloše Floriana. Nejlepší ale byla teze / zadání na dveřích.
Budoucnost panelových sídlišť? Okrajově a nikdo si nedovolí navrhnout něco zbourat.
Sídelní kaše rodinných bungalovů kolem měst? Co stavět místo toho? Jak s tím naložit?
Jak stavět v CHKO a jak se stavět k celé rodině regulací zavánějících falešnými roubenkami, co dominují výstavbě v českých CHKO / NP?
Jak osvěžující byl atelier Valouch - Stibral se svou úvahou na téma plechových logistických hal.
Územní plánování? Viděli jsme místnost v duchu nočních můr všech architektů s územními plány o 50 odstínech červené pro různé nu ance funkčního využití.
Návrhy veřejných prostor? Náves nebo náměstí?
9. Nejlepší projekty na škole byly ZANy, které jsme hodnotit neměli, ale prošli si je z čiré radosti navíc. Tady byla konečně architektura. Samozřejmě, jednoduchá a místy lehce upatlaná, jak se na první ročník sluší. Ale člověk cítil jak chuť tak radost z architektury. Tu šťavnatou atmosféru touhy a hledání krásných prostor, krásných tvarů. Tvorba krásných míst. Hra světla a stínu. Kouzlo, které ve vyšších ročnících cítíte hlavně v atelieru Ondřeje Císlera a Michala Kuzemenského. Trochu i v dalších atelierech, ale rychle mizí. Není to problém jen pražské FA - kolegové v porotě co učí na jiných školách architektury popisovali podobné věci i z Brna nebo Bratislavy. A já sám jsem si uvědomil, že vlastně jediný můj projekt z pražské FA, který považuji zpětně za dobrý je ten co jsem dělal v ZANu. Trochu to vypadá, že česko(slovenské) architektonické školství ze studentů úspěšně vyhání radost z architektury. Lidi sněte! Hledejte krásu! Nenechte se utlouct tim jak se to má dělat! Alena Šrámková a Martin Rajniš jsou hodně rozdílní profesoři architektury. Ale oba mi řekli nezávisle stejnou věc - hlavně tě ta architektura musí bavit, jinak to nedělej!
Když jsem přicházel první den na fakultu, byl jsem trochu skeptický, co uvidím. Nakonec to nebylo tak blbý, jak jsem se bál. Fakulta, kde jsem začínal studovat byla mnohem horší než ta, na které jsem končil. A ta, kterou jsem obešel jako člen poroty Olověného Dušana 2023 se zdá zase lepší než ta, na které jsem svoje studium dokončil. A to je dobře. Ale člověk se s tím nesmí spokojit. Furt je třeba jít hodně dopředu.
Barbora Kolerusová
Úvodem si velmi vážím možnosti zasednou v letošní porotě ceny Olověný Dušan pro kategorii designu. Pevně věřím (a o nic méně doufám), že se nám nominované projekty i vítěze podařilo vybrat spravedlivě. I vzhledem k počtu nominovaných prací musím říci, že jsme byli příjemně překvapeni i potěšeni širokým zastoupením kvalitních a dotažených projektů s často nemalým přesahem. To je moc dobrá zpráva. Gratulujeme!
Při procházení jednotlivých ateliérů jsem se nicméně nemohla zbavit pocitu, který v okruhu mé „generace” rezonuje často a již poměrně dlouhou dobu. Je jím přesycenost českého vysokého školství ateliéry designu. V tomto bodě je nutné podotknout, že to není zdaleka problém jen oboru designu při FA ČVUT. Bohužel je tu ale silněji akcentován, protože je zde na jedné fakultě ateliérů hned šest. Rozumím koncepci výuky a oceňuji otevřenou možnost studentů přecházet mezi jednotlivými ateliéry, hledat a brát si z každého to, co pro svou další tvorbu vidí jako obohacující. Bohužel ale nemohu říci, že by tento přístup byl na pracích studentů zásadně patrný. Až na pár výjimek, které z celku vypadávají spíše svou neuchopitelností a na venek nedostatečným vedením, jsou pro mne ateliéry takřka zaměnitelné. Rozdílný přístup je samozřejmě cítit. Nejsem si ale jistá, zda je tento rozdíl dostatečně kontrastní aby obhájil potřebu takového množství voleb. Jsem si jistá, že by se mnou vedoucí ateliérů nesouhlasili. Upřímně tomu naprosto rozumím. Generace designérů „nad námi”, jejichž nejmladší zástupci pokrývají mladou vlnu vedoucích ateliérů na vysokých školách napříč republikou, studovala i absolvovala v trochu jiném prostředí. Zájem o obor i nabídka studijních míst byla přiměřená, šance na uplatnění v oboru víceméně realistická.
Dnes je situace jiná. Nabídka studia je bezbřehá, avšak klesá zájem. Tím se logicky vytrácí konkurence v důsledku čehož se úměrně snižuje i kvalita absolventů. Neznamená to, že by školy neprodukovaly schopné profesionály, kteří mají skutečný zájem oboru přispět a posunout jej dále. Těch je dost možná stejně, jako tomu bylo dříve. Spolu s nimi ale vycházejí stejně signovaní profesionálové, kterým však často chybí znalost a zájem o základní kontext. U oboru, který má obrovskou společenskou zodpovědnost toto vidím jako velice nezodpovědné. Důležitost a potřebnost designéra jako profesionála tak v očích široké veřejnosti logicky ztrácí na podstatě.
Nezodpovědnost tohoto systému se ale obrací i směrem ke studentům. Vysoké školy produkují abnormální množství absolventů, u nichž už dopředu vědí, že nebudou mít v oboru uplatnění. Ruku na srdce si teď mohou položit právě i vedoucí ateliérů. Relativně krátké období, kdy se stávalo standardem, že firmy lačnily po mladých inspirativních kreativcích jsou už bohužel pryč. Dnešní absolvent si tedy většinou vybírá mezi cestou vlastního autorství (která je nesmírně trnitá a nejistá a je vůbec pro společnost tolik přínosná?) nebo prací pro jiného etablovaného profesionála. Nabídka takových pozic je však mizerně nízká, stejně tak, jako je ve většině případů i platové ohodnocení. Je mi jasné, že situace není černobílá a vše je dnes otázkou ekonomické udržitelnosti. Pokud ale kritizujeme konzumně kapitalistický přístup k výrobě produktů, měli bychom se snažit změnit stejně profilovaný systém školství.
Závěrem bych ale ráda připojila pozitivní pochvalu, která snad krom protivné kritiky nabízí i hledané východisko. Poslední dobou jsem měla možnost povšimnout si snahy Vaší fakulty zahrnout do výuky designu progresivnější přístupy, které jsou již zažitým standardem převážně na západních univerzitách, jako je přenesení důrazu na výzkum a proces. To bylo nejvíce cítit z výstavy prací studentů prvních ročníků, na kterou jsme jako porota zabloudili skoro náhodou. Design není zakonzervovaná pravda, o které bychom se měli učit pořád dokola. Je to součást každodenního života, který se sám o sobě mění každou vteřinou, na což bychom měli umět reagovat. Proto by se takové přístupy měly vytrhnout z dobrovolných experimentálních seminářů a stát se základem výuky. Vaše fakulta má jedinečnou možnost stát se leaderem této nové vlny, kterou české školství zoufale potřebuje. Moje přání na závěr: Tak to nepropásněte!
Karolína Jeřábková
Nejprve bych chtěla poděkovat za možnost být součástí poroty Olověného Dušana pro obor Design. Byla to velmi příjemná zkušenost a velmi si toho vážím.
Absolvovala jsem na této fakultě bakalářské studium v oboru Průmyslový design, který nyní nese jméno Design. Těší mě, že obor byl přejmenován, protože jako studentka jsem cítila, že mnoho ateliérů se nezabývá průmyslovým designem a název oboru byl matoucí.
Návštěva školy ve mně vyvolala mnoho vzpomínek a prvním místem, kam jsem chtěla zavítat, byla návštěva dílny. Bohužel tyto prostory byly zavřené a po bližším prozkoumání jsem zjistila, že dílny bývají často nepřístupné. To mě zklamalo, protože za tolik let od mého odchodu ze školy se přístup k dílnám nezměnil. To může být jedním z důvodů, proč mnoho prací v ateliérech není dokončeno a nebo chybí dostatečná kvalita.
Druhá věc, co mě na této fakultě poměrně mrzí, je nedostatečná propagace klauzur. Zatímco “FA Nonstop” se stalo kultem na sociálních sítích, klauzury nejsou propagovány stejně efektivně. To je škoda, protože škola disponuje mnoha talentovanými studenty, kteří by měli být více viděni veřejností.
Naproti tomu se škole podařilo vytvořit “Olověného Dušana”, cenu, která motivuje studenty k lepším výsledkům a touze po úspěchu. Zároveň se škola otevírá konstruktivní kritice nezávislého pohledu, aby se mohlo zlepšovat vzdělávání na škole. Tomu říkám sebereflexe, která často chybí ve vysokoškolském systému, ale Fakulta architektury ji má!
Tomáš Bárta
V rámci porotcování jsme prošli šest ateliérů, které se lišily nejen stanovenými zadáními, ale i atmosférou, která na mě skrze produkty promlouvala. Nejvíc širokou paletu různorodých projevů jsem vnímal v ateliéru Mariána Karla a Josefa Šafaříka. Mám dojem, že zde panuje přístup, že nic není zakázáno. Tato pedagogická otevřenost, podpora kreativity a důvěra ve studenty a jejich nápady mi přišla osvěžující v rámci konfrontace s dalšími ateliéry. Dále mě zaujal ateliér Filipa Streita a Tomáše Poláka, a to především přehledně odprezentovanými a kvalitně zpracovanými projekty.
V rámci celého oboru Design jako zajímavou vnímám možnost měnit ateliér každý semestr a setkat se tak s různými pedagogickými přístupy. Zároveň by v rámci studia bylo také přínosné pracovat i se stejným zadáním pro všechny ateliéry a zkusit vytvořit projektové týmy napříč ateliéry a otestovat tak týmovou práci, která je dle mě v rámci designu klíčová.
Dalším zásadním aspektem práce designéra je nejen rešerše dosavadních řešení, teoretický základ budoucího projektu, ale také testování na živo, nejlépe rovnou ve výsledném materiálu. Větší množství projektů, které jsem měl možnost hodnotit, postrádalo dopracování do finálního prototypu z pohledu výrobce, tedy realizovatelnost produktu v praxi. Vnímám důležitost věnovat podstatnou část práce na projektu technickému zpracování.
Preferoval bych větší pozornost a čas studia zaměřit na praktickou část práce na projektech před obsáhlým teoretickými předměty. Doporučoval bych také část předmětů věnovat praxi v oblasti managementu, tak aby absolventi dobře ovládali projektové plánování, cenotvorbu, základy marketingu a práva a byli tak konkurenceschopnými na trhu práce a dobře obstáli i na volné noze. Uvítal bych také možnost věnovat se konkrétnímu klauzurnímu tématu v rámci teoretických předmětů. Jako důležitou vnímám také spolupráci s profesionály z praxe, případně i s kolegy z jiných oborů. Já jsem v rámci svého studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové zažil obohacující zkušenost, kdy s námi designéry jeden semestr spolupracovali kolegové z Teorie a dějin umění, což bylo rozhodně přínosné propojení pro obě strany. Na Fakultě architektury se nabízí podpořit spolupráci s krajinářskými architekty nebo ateliéry zaměřenými na interiérovou architekturu. Nebo i využít potenciál celé ČVUT a navázat spolupráci i s jinými fakultami.
Vysoká škola je dle mě o vzájemné inspiraci mezi studenty i pedagogy, navazování kontaktů a seznamování se s praxí. V rámci hodnocení projektů jsem na oboru Design na FA ČVUT nenašel mnoho studentů, kteří by přijeli v rámci programu Erasmus nebo jiného programu meziškolních výměn. Nevím jak je podpora programu Erasmus nebo recipročních výměn nastavena, ale nabyl jsem dojmu, že to pro vaši fakultu není až tak velké téma. Toto vnímám jako prostor pro větší podporu a zlepšení. Z osobní zkušenosti mohu potvrdit, že kontakt se studenty z různých koutů světa je rozhodně přínosem. Chtěl bych poděkovat Spolku posluchačů architektury za výbornou organizaci celé akce a možnost být jedním z porotců soutěže Olověný Dušan pro obor Design.
