Peter Bednár
Tady je rada, jak příští rok zvýšit šance na výhru Olověného Dušana: pokud je v projektu srozumitelná situace s kontextem, grafické vysvětlení konceptu a návrh dává rámcový smysl, bude nejspíš automaticky vybrán do užšího výběru.
1. Dobrá zpráva by tedy mohla být, že stačí málo. Špatná zpráva je, že i toto absolutní minimum srozumitelnosti splnilo letos jen zhruba padesát projektů z několika set vystavených prací.
Nominované ateliéry a návrhy nabízejí kvalitu, na kterou je radost se dívat, s dobře zadanými tématy a vysokou úrovní zpracování napříč všemi projekty. Okamžitě je vidět vysoké osobní nasazení vyučujících i studentů. Tyto kvality jsou ale bohužel z hlediska celé fakulty spíš výjimkou.
2. Fakulta je schopná generovat důstojnou špičku, pět až deset procent studentů je zjevně velmi schopných a škola pro ně zajistí dobrý servis. Ale průměr a podprůměr je slabý, příliš projektů je zpracovaných bez nápadů, řemesla a pracovního nasazení. Řada vystavených panelů představuje neadekvátní objem práce za víkend, natož za celý semestr.
3. Studentské práce jsou velmi konzervativní. Grafické citace a stylizace jsou desítky let staré. I mezi nejlepšími projekty je příliš nostalgické reinterpretace kvalitních, prověřených, ale těžko originálních postupů (poválečné západoevropské sociální bydlení, zahradní města, městské domy s historizujícími „poctivými“ fasádami, kachlíkové obklady Fala).
4. V pracích panuje zvláštní bezčasí, v návrzích chybí aktuální témata. Nemusí se jednat ani o aktuální sociální problematiky, nebo názory na ekonomickou realitu dnešní krajiny, symbolizovanou například nedostupným bydlením. Chybí bohužel i architektonicky uchopitelnější odpověď na suburbanizaci, developerský model výstavby, logistické haly, nákupní a administrativní centra, odvodňování krajiny, spotřebu energií a kulturní vlivy. Zejména chybí robustnější práce s klimatickými změnami, ty jsou odbyté schématickými čerpadly, a ještě schematičtějšími prvky na zadržování vody v krajině. Nabízená architektura je bez ideologie. V lepších případech nabízí dekorativní modifikace současného stavebního režimu, v horším případě slouží studentské práce jen jako příprava na jeho další pokračování v technických profesích.
5. Chybí reflexe dosavadních urbanistických a architektonických omylů. Aktuální a nevyhovující stavební prostředí technicistního dvourozměrného urbanismu a naddimenzovaných dopravních staveb likvidujících krajinu i kontext je nekriticky přijato. Celý uliční profil byl navržený jen v jednotkách projektů. Kolem budov nejsou chodníky, chodníky nemají obrubníky, mobiliář, povrchy ani zeleň, náměstí jsou holé plochy, vnitrobloky jsou bílá místa na papíře. Bytové domy nemají vztah ke svému okolí. Dopravní stavby, které vytváří vlastní typ urbanismu jsou přebírány jako hotová díla bez připomínek. Stromy jsou koule na špejlích zapíchané do terénu v pravidelných rozestupech, nevytváří prostor, kompozice a v případě reálného provedení ani stín či ekologické služby. Specifická výjimka je ateliér Kuzemenský a Kunarová, kde je bezprostřední okolí budov právem považované za nedílnou součást návrhu a varianty a zpracování jednotlivých venkovních prostor jsou fantastické.
6. I u nejlepších projektů jsou fyzické modely přinejlepším zbytečné. Je vidět, že stavba modelů probíhá až v úplném závěru, jako dokumentace hotového návrhu. Měřítko modelů je buď příliš malé, nebo příliš velké. Řemeslná kvalita spojů, hran a detailů je až na občasné výjimky otřesná. Začíná to materiály. Bublinové fólie, plastelíny, lego a infantilní stromy jdou ale i na vrub vyučujících, kteří by měli na správné používání materiálů dohlédnout. Modely by se buď měly stát integrální součástí návrhu, včetně viditelných změn a procesu, s projevy úcty k materiálu a řemeslné šikovnosti, nebo by se měly úplně zrušit. Současný stav nehospodárně plýtvá materiálem a vytváří jen hory těžko recyklovatelného odpadu.
7. Počítačové vizualizace jsou přes pokroky a možnosti v technologiích slabé. Zejména používání Lumionu je nezvládnuté, jednotliví autoři jen přichází o rukopis. Vizualizace jako by vůbec nepočítaly s tím, že mají sloužit k efektivní komunikaci principů návrhu. Jejich příjemci nejsou další architekti, ale široká veřejnost, která je i vůči nejlepším záměrům velmi skeptická. Pro běžného občana by byly tmavé, nečitelné a ušmudlané vizualizace důvodem k potvrzení obav o architektuře jako profesi která nemá co nabídnout. Ručních kreseb je velmi málo, těch dobrých úplné minimum. Chybí diagramy, schémata a viditelná radost z grafického tvoření.
8. Chybí také vtip, odvaha, sebevědomí, originalita a názor na roli designéra ve společnosti. Není vidět proces a geneze, většina návrhů a prezentací vypadá jako první varianta prvního nápadu, vytištěná poprvé.
Krajinářské projekty jsou obzvlášť zklamáním. Psychedelické barvy, tvary a titěrnosti v modelech a výkresech se v profesionálních výstupech tohoto oboru neobjevují, jde tedy asi o nějakou organicky vzniklou tradici, kterou studenti od sebe navzájem přebírají. I to je chyba vyučujících, výstupy působí že nikdy neviděly proces, navrhování a výstupy domácích a zahraničních špiček. Zadaná témata jsou příliš schématická, v případě konfliktu krajiny se zástavbou, například v případě sídlišť se žádný z projektů ani nepřiblížil reálným problémům těchto míst. Příliš často jsou v zadání líbivé, ale víceméně zbytečné cestičky lesem. Pokusy o poetičnost jsou kýčovité, působí jako motivační plakáty v ordinacích věštců a ezoterických léčitelů. ZAN prvního semestru krajinářů přitom patří k tomu nejlepšímu co celá fakulta vygenerovala, designová a vizuální disciplína která tuto kvalitu zjevně zapříčinila velmi chybí u všech pozdějších ročníků.
10. Ateliéry s ambicí držet prst na tepu technologických změn působí velmi zastarale. Parametrické pokusy jsou srovnatelné s výstupy z konce minulého tisíciletí. Odkládání všech zahraničních a slabších studentů do několika specifických ateliérů vytváří velmi divokou úroveň odevzdaných projektů.
11. Jedním z problémů, kde se ale předpokládám neshodnu s ostatními porotci je zrušení současné podoby elitních ateliérů a rozpuštění dobrých, nadšených a pracovitých studentů napříč celou fakultou. Oni si bez problémů poradí a zbytek fakulty se přiblíží hlavní vzdělávací misi. Tou by nemělo být piplání velmi úzké špičky po vzoru drahé bonsaje, ale naopak snaha o co nejširší velmi slušný průměr. Zápas o dlouhodobé zvyšování kvality tohoto průměru zatím podle mého názoru probíhá příliš pomalu.
Michal Marcinov
Priznávam potešenie z poznania, že FA STU za Vami vôbec výrazne nezaostáva. Z toho, čo sme mali možnosť vidieť a hodnotiť si dovolím napísať, že v miere priemeru sa približujú. Pri počte ateliérov, ktoré sú svojím prístupom k architektúre vzácne, ste určite vo výhode. Bolo by naivné očakávať najvyšší štandard pri každej práci študenta. Z môjho pohľadu je však potrebné u všetkých študentov rozvíjať zmysel pre neustále premýšľanie a kritické myslenie, napriek tomu, že mnoho z nich bude v budúcnosti vykonávať takzvanú rutinnú prácu v projekčných kanceláriach. Môžu to však byť práve oni, ktorí budú posúvať kvalitné návrhy bližšie k realizácií a výsledok bude závisieť aj od ich schopností. Preto pri hodnotení z radu vystúpili práce, ktoré neboli riešením len vlastnej typológie, ale zaujímali sa aj o svoje okolie a budúce životné prostredie. Na mnohých prácach je stále vidieť iba komfortné naplnenie zadania a splnenie termínu. Pričom ani samotné zadanie nemusí byť pripravené zodpovedne a správne. Vizuálny prejav študentov v niektorých prípadoch stále nepochopiteľne čerpá z infantilných nákresov „záhrad“, alebo sa snaží svoje nedostatky kamuflovať v dnes medzi študentami populárnom kolážovom zobrazovaní, ktoré ich nakoniec aj tak odhalí.
Markéta Zdebská
Práce praktikujícího architekta je v mnoha směrech velmi náročná a kromě velké satisfakce, kterou výsledky mohou poskytnout (pokud se daří), skýtá mnoho úskalí (to pro změnu za všech okolností). Na to je opravdu potřeba se připravit.
Pro zhlédnutí většiny ateliérů mám však intenzivní pocit, že naprostá většina studentů toto nechápe a není ochotna (nebo schopna) v sobě nalézt dostatek vášně, odvahy, nebo vůle se do studia opřít a počítat s tím, že pokud se profesi mají v budoucnu věnovat, neobejde se to bez značného úsilí.
Studenti v tom ale nejsou sami. Je tu také zodpovědnost pedagogů, kteří by studenty o těchto skutečnostech měli informovat, probouzet je z letargie, podněcovat u nich zájem a motivovat je k co nejlepším výsledkům. V krajních případech pak ze studentů, kteří o studium nejeví patřičný zájem, sejmout břímě a doporučit jim, aby zkusili jiný obor. Protože náročnost naší profese nezmizí. Je to zkrátka složitý systém filozofických otázek, fyzikálních vlastností, ekonomických úvah a v neposlední řadě lidí a jejich povah, které jsou samy o sobě dost komplikované. Stále se tedy budou vynořovat další témata ke zpracování, nastudování, zdolání a není potřeba, aby se tím mučili jedinci, které to nebaví, ale aby se tím pokud možno zaobírali ti, kteří v tom nachází co možná nejhlubší smysl.
Přeji škole, ať se studenti více těší z oboru, který si zvolili, ať se nebojí dřiny, která je s ním spojená a ať nachází skutečně smysluplné vztahy se svými učiteli. Tato synergie pak bude vidět na výsledcích a celkovém dojmu ze školy, bez ohledu na nějakou soutěž a porotu, jejichž prostá existence je sice žádoucí (a zde je potřeba vyslovit obdiv a díky SPA s jakou chutí tuto tradici udržují), ale konkrétní výsledky soutěže není nutné přeceňovat. Problém školy totiž není v aspirantech na cenu, kterých je více, než je vůbec možné nominovat, ale u těch, kteří ani netuší, že nějaká cena existuje.
Markéta Smrčková
Škola na mě působí jako šedý, unavený a téměř nehybný ostrov, nekomunikující se současným světem, nereagující na aktuální témata a problémy architektury. Většina (až cca 80%) ateliérů jsou továrnou na typologickou průměrnou produkci 90. let.
Kde je nadšení, zápal, zájem o architekturu, o svět? Kde je touha zkoušet, hledat, odvaha dělat chyby? Kde je radost z tvorby?
Rozumím tomu, že i řemeslo je důležité a že škola má svá typologická zadání, ale jak je vidět na oceněných ateliérech, tyto požadavky nijak nevylučují koncepční práci, přemýšlení nad kontextem, diskuzi nad problémy, posuny v myšlení, nalezení správných, poetických i netradičních řešení.
Naučit se diskutovat, naslouchat, hledat odpovědi a promítat je do řešení, by mělo být dle mne hlavním cílem školy. Znalosti norem, typologie atp. se dají vždy doplnit, ostatně i u nich je dobré znát jejich důvody, přemýšlet o jejich oprávněnosti či aktuálnosti a ne je slepě následovat.
Prosím, chtějte od školy víc!
Radek Toman
Po projití všech asi čtyřiceti ateliérů mám rozporuplný pocit. Jednoznačně musím říci, že šestice oceněných ateliérů je na špičkové úrovni, produkuje skvělé výsledky a i jako celek jejich práce dává veliký smysl. I některé jiné práce jsou velice dobré. Ovšem pokud se podívám na celou školu, musím říct, že průměr a podprůměr je až příliš široký. Jakoby se skoro všichni spokojili s tou nejjednodušší cestou. Až příliš často je výsledkem bezduchý návrh, jehož ambicí je pouhé splnění normativních standardů. Heslo „neurazí, nenadchne“ se stává mantrou. Chybí mi experiment, energie, studentská odvaha, živelnost a dravost. Jsem zděšen, že polovina návrhů na bytový dům vypadá jak developerský projekt od Centralgrůpu. Vždyť studentské práce by měly být to nejprogresivnější, nejoriginálnější a nejodvážnější, co vzniká… Tady má v polovině ateliérů člověk pocit, že se vrátil o dvacet let zpátky, z čehož je mi opravdu smutno. Dokážu pochopit, že je tato průměrnost akceptovaná pedagogy, ale nejde mi do hlavy, že se s těmi výsledky spokojí samotní studenti. Vždyť vaše ambice by měly být mnohem větší, než si jen odškrtnout, že jsem nakreslil dispozice (většinou hrozné), fasádu (často jak z devadesátek) a mám odevzdáno splněno… Pokud si vy, sami studenti, neposunete tu laťku výše, nikdo jiný to za vás neudělá. A myslím, že je nejvyšší čas přitlačit na kvalitu prací, které v ateliérech vznikají.
Monika Martykánová
Příležitosti být v porotě letošního ročníku Olověného Dušana si moc vážím, byla to má první zkušenost s porotcováním. Tímto děkuji za pozvání a zkušenost. Nedávno jsem sama ukončila studium na UMPRUM a přišlo mi velmi zajímavé pozorovat dění okolo semestrálních prací z druhého pohledu. ČVUT mám zažitou především jako technickou instituci, proto chválím, že na Fakultě architektury vznikl Ústav designu. Celý obor designu mi přijde oproti architektuře lehce upozaděn, což je vzhledem k jeho stáří pochopitelné.
Celkově shledávám aktivitu studentů organizovat Olověného Dušana jako výborný způsob, jak získat nezávislý názor a zpětnou vazbu. Na ČVUT se mi líbí, že oproti UMPRUM je zde ateliérů designu pět. Každý z nich má zřejmě jiný přístup a student si tak může klidně procestovat během studia všechny ateliéry a najít si to, co je mu nejblíže. Jména některých studentů jsem již zaznamenala na designových soutěžích.
Procházení ateliérů designu mě bavilo díky široké škále rozličných témat zadání. Ateliér Jaroš se zabýval řemeslem, Streit návrhem stropního větráku a Tvarůžek designem medicínského produktu. Mně osobně nechybělo propojení designu s architekturou, o které se pokoušel ateliér Karel a Fišer – jeden řešil vnitřní architektonický prostor, druhý naopak venkovní prostor za Zličínem.
Co považuji za nedostatek je, že ne všechny ateliéry měly hned na první pohled viditelná zadání. Divák proto musel nahlédnout do portfolia – u některých prací ale chybělo i to. Dále vnímám poměrně velké rozdíly v přístupech jak pedagogů, tak i studentů, co se týče prezentování jednotlivých ateliérů a výsledků jejich práce. Oceňuji ateliér Jaroš, jehož studenti se snažili dotáhnout projekty do co nejlepší podoby, včetně zdařilé instalace a sjednocených portfolií. Zabodoval u mě také svým tématem. Líbí se mi, že i na škole technické specializace se zaměřili taktéž na řemeslo a navrátili se k tradičním metodám. Spojení technického zpracování totiž ve výsledku může přinést velmi zajímavý výsledek.
Ateliér Tvarůžek si dal také práci s prezentací, ale u některých modelů jsem postrádala preciznost, což, podle mého názoru, asi souvisí s omezeným přístupem studentů do dílen, kteří se do nich dostanou jen za přítomnosti dílenských mistrů. Jako nejslabší hodnotím ateliér Streit. Vzhledem k zadání, kterým byl stropní větrák, bych velmi ocenila prezentaci funkčnosti modelů, všechny nehybně visely ze stropu a jen některé z nich byly po vyžádání uvedeny do provozu. Očekávala bych například krátké video demonstrující funkčnost větráku. Chyběl mi i popis zadání a jakékoliv portfolio. Postrádala jsem také zmínku, do jakého interiéru má být stropní ventilátor umístěn.
Eduard Herrmann
S Olověným Dušanem jsem se setkal poprvé. Podobnou soutěž na Umprum nemáme. Je to zajímavý formát - porota z venku složená z rozdílných profesí chodí po ateliérech a bez jakýchkoliv doplňujících komentářů od studentů nebo pedagogů hodnotí a vybírá nejzdařilejší práce. Je logické, že větší šanci na úspěch mají na první pohled snadno pochopitelné práce. Vždy pomáhá i doprovodná prezentace. Výhodu mají ateliéry s menším počtem studentů - práce mají prostor a můžou dýchat.
Je vidět, že zaběhnutá tradice plakátů, která kraluje celé škole, udává diktát všem výsledným ateliérovým prezentacím. Domnívám se, že plakát jako médium dává smysl v komplexním projektu, kde třeba nemůže být vše vysvětleno modelem nebo prototypem. Proč ale vystavovat hotový produkt a hned za ním na plakát hodit pouze fotku nebo vizualizaci toho produktu? Co mi to má jako divákovi neznalého kontextu sdělit? Nemůžeme k výstavě přistoupit i jiným způsobem, než dogmatickou svatou trojicí model-portfolio-plakát?
Například v ateliéru Fišera bylo pro mě obtížné se zorientovat - místnost byla přeplněna téměř k prasknutí plakáty a modely. Nebylo tak hned patrné, který model patří ke kterému plakátu. Stejně tak v tématu, který je spíše architektonického rázu, jsem se necítil úplně kompetentní. Bylo tak pro mě náročné najít kritéria, podle kterých studentské práce ohodnotit a vybrat mezi nimi. Přitom si nemyslím, že by to byly špatné práce.
Setkali jsme se s několika běžnými designérskými žánry - V ateliéru Tvarůžek přístroj, u Jaroše práce s řemeslnou technikou, vedle u Streita větrák, což je v podstatě také přístroj. U Fišera a Karla jsme mohli spatřit přesahy do architektury - návrh drobných zlepšováků pro sousední fakultu a hledání využití prázdného sídlištního prostoru.
Výběr charakteru témat tedy podle mě není tak pestrý, jak designérská disciplína umožňuje. Stačí se podívat na zahraniční renomované univerzity, jako je The Bartlett School of Architecture, Royal College of Arts nebo Aalto University - najdeme ateliéry, kde se vyučuje parametrický, bionický, strategický nebo sociální design. O přístupech z perspektivy ekologie nemluvě. Ústav designu na Fakultě Architektury tak působí jako relikt minulosti, kdy se na design pohlíželo jen jako na tvarování průmyslových výrobků. Pokud chceme disciplínu kultivovat, je určitě potřeba se srovnávat s těmi nejlepšími a hledat nové cesty. S tímto problémem se bohužel setkávám i na Umprum, ale i jiných českých školách. Konvenční přístup k designu bych určitě nezatracoval, jen mi na akademické půdě chybí potenciál k experimentu a výzkumu.
Petra Vlachynská
Pět ateliérů na ústavu designu, porovnáme-li s množstvím ateliérů na ústavech architektury a krajinářské tvorby, umožňuje v klidném tempu a relativně důkladně projít všechny práce. Bohužel až na jednu výjimku ateliéry neuváděly zadání. To by samo o sobě nevadilo, studenti ochotně vše vysvětlili. Nicméně naše diskuze se opakovaně vracely k otázce, zda vůbec zadání bylo dostatečně formulováno, zda nebylo formální a jaký vliv mohlo mít na práce studentů. Dovolím si tedy vyjádřit se ke třem ateliérům, ve kterých tato diskuze zejména rezonovala, jelikož právě v preciznějším přístupu k zadání vidím potenciál do budoucna.
V ateliéru Streit se nabízí úvaha nad možným kontextem produktu, popřípadě co je prioritou práce. Prezentace působily unifikovaně, přestože některé přístupy byly experimentální a jiná hledaly estetické vyjádření jasně daného principu ventilátoru. Je škoda, že se návrhy omezily na samotný produkt a nepokusily se jej uplatnit v určitém typu architektury nebo prostoru.
Zadání ateliéru Karel Šafařík je reálné a má ambici vstupovat do architektury. Vzniklo patrně na základě potřeb a požadavků Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. To je pozitivní. Návrhy reagují na zjevné nedostatky využívání budovy z 19. století – zanesení chodeb, obtížná orientace, neřešené vstupní prostory, nedostačující využitelnost pro studenty. Některé návrhy orientačního systému, mobiliáře nebo výrobků byly zdařilé a nápadité. Je dobře, že se objevily i čistě umělecké zásahy. Kladla jsem si ale otázku, zda navrhovaná řešení nebudou jen zvyšovat vizuální nečitelnost a zahlcenost prostor. Žádný z návrhů neřešil prostory a potřeby fakulty jako celek například v týmu studentů.
Deficit ukotvenosti zadání ve vztahu k urbanistickým otázkám je patrný v ateliéru Fišer Nespěváková. Pouze studie využitelnosti území sevřeného mezi obchodními centry na Zličíně může být úkolem na semestr. Formulovat téma způsobem „Vytvoř prostor - zónu pro sebe, přátele, kohokoli kdo tě napadne“ a doplnit jej dotazníkem na facebooku je příliš zjednodušující. Je zřejmé, že zadání je spíše akademické, nepodložené a zákonitě povede k převážně formálnímu balastu. Za všechny ostatní příklady si kladu otázku, kdo bude navštěvovat (a provozovat) galerii mezi parkovištěm obchodního domu a Rozvadovskou spojkou, když i galerie v centru města bojují s nízkou návštěvností. Sociální aspekty tvorby veřejného prostoru jsou zde až na výjimky opomíjeny stejně jako základní urbanistická analýza. Na příkladech spíše ze zahraničí můžeme vidět, že tyto „lost spaces“ vyžadují nové strategie často generované ve spolupráci umělců a architektů, budoucích uživatelů i veřejné správy.
Přesah do architektury a urbanismu je jistě potenciál výuky designu na fakultě architektury. Za důležitou považuji otázku, jak toto propojení pro studenty designu adekvátně nastavit, jaká jsou vhodná zadání, zda by měla vznikat ve spolupráci se studenty na architektuře nebo jaké odborné informace k tématu poskytnout.
Projekty na pomezí umění a designu jsou osvěžující a nevadí, že je jich jen pár. Od toho jsou jiné školy. O to více mrzí minimum prostoru pro experiment, téma udržitelnosti celého cyklu výroby a životnosti produktů, sociální otázky designu prostředí nebo komplexněji pojatý vztah k architektuře.
Olověný Dušan pro mne byl druhou zkušeností se studentskou soutěží. Tou první byl Ještěd F Kleci. Jako sochařka a částečně vystudovaná architektka s designem nemám přímou zkušenost. K hodnocení jsem si hledala cestu a diskuze s kolegy porotci byla pro mne obohacující. Spolku děkuji za bezvadnou organizaci a příležitost se soutěže účastnit.
